TEXT KURÁTORKY K ZAHÁJENÍ VÝSTAVY
Nový cyklus grafik Pilíře středu vytvořil Miloš Sláma
pro konkrétní prostor Santiniho spirálovitého schodiště. Navázal jím na
svoji dosavadní tvorbu, ale současně z ní i vybočil.
Téma vertikály, světla i místa pro rozjímání (prostoru) zaznamenáváme v
jeho tvorbě kontinuálně, jak dosvědčují i zde vystavené starší práce.
Redukci ve formě, s jakou se setkáváme v nejnovějším cyklu, u něj ale v
takové míře neznáme. Vzhledem k tomu, že nepatří k umělcům tvořícím
nahodile, je jasné, že změna stylu není manýrou, ale souvisí s obsahem
sdělení.
Miloš Sláma se v novém cyklu vzdal svého mistrovství několikanásobně
barevného linorytu i schopnosti zaplnit a sjednotit prostor obrazu
nádherným rozptýleným světlem. Ačkoli by nebylo nic snazšího, než
pojmout inspiraci Santiniho architekturou tímto způsobem, tedy
prostřednictvím zobrazení kombinujícího smyslovou a prožívanou
skutečnost. V cyklu Pilíře středu se však neocitáme v interiéru kostela
prostoupeného světlem, ani si nepřipomínáme soulad Santiniho staveb s
barevně plnou krajinou. Autor tentokrát vykročil z optické zkušenosti
téměř úplně. Nezaměřil se ani na symboličnost čísel a geometrii
Santiniho staveb, které se pochopitelně také nabízely.
Jak Miloš Sláma sám uvedl, inspiroval se samotným "vztahem hmoty, tvaru,
světla a prostoru a tím, co bylo, snad, pro Santiniho středem." Tedy
pracoval s kategoriemi na pomezí filozofie, umění a víry. Elementarita
otázek, které tímto způsobem otevřel, s sebou přirozeně nese "askezi" v
užití výtvarných prostředků. Barevnost se zredukovala do lehounkého
okru, tmavočerné sépiové hnědi a nekonečné zářící bílé. Tvarosloví
Santiniho architektury identifikujeme v jejích jednotlivých
zjednodušených prvcích, ale jako by důležitější byly vzájemné vazby, ve
kterých se prvky ocitají. Jako by výtvarník chtěl upozornit na to, co
Santiniho architekturu skutečně také tvoří, vztah hmoty a světla,
harmonické vyrovnání protikladů směřující vzhůru.
Osobně cyklus Pilíře středu chápu jako uctění Santiniho architektury a
jeho génia, současně jako meditaci nad vztahem architektury a víry, nad
ideou chrámu i nad vírou samotnou. Grafiky na mě působí jako nadčasový
záznam toho, jak jedinečný architektonický prostor otevřel ten osobní
vnitřní, z kterého také původně vzešel, a jak se tyto dva prostory
navzájem prostoupily.
Mgr. Jitka Francová, historička umění
